V posledních měsících můžete nabýt dojmu, že blog o dětské epilepsii usnul zimním spánkem, ale není tomu tak. Absolvovali jsme jako rodina zajímavou terapii, o které bych vám ráda něco napsala. Jedná se o Videotrénink interakcí, zkráceně VTI. V zahraničí se také často používá název Video Home Training - VHT nebo Video Interaction Guidance - VIG. Krátkodobá terapeutická metoda spočívá v práci s videozáznamem. Poprvé se objevila v 80. letech 20. století v Holandsku pod vedením Marii Aarts a Harrieho Biemanse.
Uvedená metoda vyžaduje krátkodobou, ale o to intenzivnější, spolupráci zainteresovaných členů rodiny. Není určena flákačům ani osobám, které očekávají hotová řešení v podobě návodů na život. Vesměs je cílovou skupinou dítě a rodič, může to být i učitel a žák nebo dokonce i pečovatel a pacient. Metoda se používá i při formování manažerů. Terapii vede odborně proškolený trenér. Tématem jsou způsob a zvyklosti komunikace mezi členy dobrovolně zapojenými do projektu VTI.
Jednoduše řečeno: hlavním aktérem je videokamera, lidé a jejich komunikace. To vše v přirozeném domácím prostředí nad běžnou rodinnou aktivitou. Může se jednat o hru, přípravu večeře, povídání nad knihou. Prostě chvíle, kdy se cítíte v pohodě a dítě daná aktivita baví. Poté následuje důkladný rozbor filmového materiálu a společná invence, jakým způsobem komunikaci zlepšit. Rodiče si na návody a rady vlastně přichází postupně sami. Je důležité si předem definovat cíle, kterých byste rádi díky terapii dosáhli.
Nemusíte se bát hloubkové psychoterapie. Naopak se budete věnovat čistě pragmatickým částem lidské komunikace. Inspirací metody VTI byly videozáznamy chování zvířat v přirozeném prostředí. Sledovala se jejich vzájemná interakce. Také u lidí se psycholog zaměřuje na jednotlivé prvky komunikace. Na jejich podobu verbální i nonverbální, na jejich správné načasování, absenci nebo neadekvátní používání. Důležitá je zpětná vazba vedená nad videozáznamem a samozřejmě ochota jednotlivých členů se projektu zúčastnit. Metoda VTI se dokonce stala alternativou k institucionálnímu umístění dětí s poruchami v sociálním vývoji, což dokazuje její popularitu i efektivitu.
Musím více než souhlasit. Pravidelná práce a profesionální vedení nás posunulo zase o velký krok dále v sebepoznání a v boji s tzv. epileptickou povahou. Náladovost a časté výkyvy v chování jsou u epileptiků potvrzeny a upozorňovány ze strany odborné veřejnosti (lékaři i psychologové). I já v tento negativní projev nemoci (možná na základě epi samotné nebo podávané léčby) věřím. Současně jsem však přesvědčena, že je zapotřebí udělat maximum proto, aby bylo dítě s tímto seznámeno, konfrontováno a nenásilnou formou vlídně podpořeno ke změně či sebeuvědomění. Následně se komunikace v nepříliš pozitivní situaci stává nikoli nepříjemnou, naopak, velice efektivní a vedoucí k intenzivnějšímu vztahu mezi rodičem a dítětem. Posiluje se vzájemná důvěra.
Letošní #epilepsyday bych tedy ráda věnovala tématu sebepoznání a poděkování všem, kteří se podílejí na terapeutické práci nejen s chronicky nemocnými dětmi. A také naší trenérce.
Děkujeme.
Uvedená metoda vyžaduje krátkodobou, ale o to intenzivnější, spolupráci zainteresovaných členů rodiny. Není určena flákačům ani osobám, které očekávají hotová řešení v podobě návodů na život. Vesměs je cílovou skupinou dítě a rodič, může to být i učitel a žák nebo dokonce i pečovatel a pacient. Metoda se používá i při formování manažerů. Terapii vede odborně proškolený trenér. Tématem jsou způsob a zvyklosti komunikace mezi členy dobrovolně zapojenými do projektu VTI.
Jednoduše řečeno: hlavním aktérem je videokamera, lidé a jejich komunikace. To vše v přirozeném domácím prostředí nad běžnou rodinnou aktivitou. Může se jednat o hru, přípravu večeře, povídání nad knihou. Prostě chvíle, kdy se cítíte v pohodě a dítě daná aktivita baví. Poté následuje důkladný rozbor filmového materiálu a společná invence, jakým způsobem komunikaci zlepšit. Rodiče si na návody a rady vlastně přichází postupně sami. Je důležité si předem definovat cíle, kterých byste rádi díky terapii dosáhli.
Nemusíte se bát hloubkové psychoterapie. Naopak se budete věnovat čistě pragmatickým částem lidské komunikace. Inspirací metody VTI byly videozáznamy chování zvířat v přirozeném prostředí. Sledovala se jejich vzájemná interakce. Také u lidí se psycholog zaměřuje na jednotlivé prvky komunikace. Na jejich podobu verbální i nonverbální, na jejich správné načasování, absenci nebo neadekvátní používání. Důležitá je zpětná vazba vedená nad videozáznamem a samozřejmě ochota jednotlivých členů se projektu zúčastnit. Metoda VTI se dokonce stala alternativou k institucionálnímu umístění dětí s poruchami v sociálním vývoji, což dokazuje její popularitu i efektivitu.
Musím více než souhlasit. Pravidelná práce a profesionální vedení nás posunulo zase o velký krok dále v sebepoznání a v boji s tzv. epileptickou povahou. Náladovost a časté výkyvy v chování jsou u epileptiků potvrzeny a upozorňovány ze strany odborné veřejnosti (lékaři i psychologové). I já v tento negativní projev nemoci (možná na základě epi samotné nebo podávané léčby) věřím. Současně jsem však přesvědčena, že je zapotřebí udělat maximum proto, aby bylo dítě s tímto seznámeno, konfrontováno a nenásilnou formou vlídně podpořeno ke změně či sebeuvědomění. Následně se komunikace v nepříliš pozitivní situaci stává nikoli nepříjemnou, naopak, velice efektivní a vedoucí k intenzivnějšímu vztahu mezi rodičem a dítětem. Posiluje se vzájemná důvěra.
Letošní #epilepsyday bych tedy ráda věnovala tématu sebepoznání a poděkování všem, kteří se podílejí na terapeutické práci nejen s chronicky nemocnými dětmi. A také naší trenérce.
Děkujeme.
