Dítě s epilepsií není robot

Blíží se letní prázdniny a já společně se svým synem trpícím epilepsií uzavřeme druhý ročník základní školy. Tedy naši společnou dvouletou "spolupráci". Chápejte spíše ne-spolupráci. Se změnou třídního učitele je na čase bilancovat a zhodnotit uplynulé dva roky školní docházky a domácích příprav. Jaké byly?

Divoké, frustrující, emočně vypjaté, sebereflektující, obohacující, láskyplné, osamostatňující.

Výběr školy

Výběru školy jsme vzhledem k diagnóze věnovali nemalou pozornost. Rozhodující pro nás byla zkušenost se speciální pedagogikou, nikoli lokace školy samotné. Výsledkem je, že s dítětem podnikáme každodenní přibližně šestikilometrovou cestu místo toho, abychom se spokojili se základní školou v místě bydliště. Tento přístup považuji za rozumný i po dvou letech.

Nástup do školy

Nástup do základní školy jsme zkusili zcela bez dalších podpůrných prostředků a doporučení v podobě pomocných institucí (pedagogicko-psychologické poradny apod.). Navštěvovali jsme pouze neurologii. Nebylo to úplně šťastné řešení. Syn objem učiva nezvládal v plné šíři z důvodu nemoci samotné i častých záchvatů. Často se mi stalo, že jsem suplovala školu. Opustila jsem zaměstnání, abychom nemoc společně se školou zvládli. Vše vedlo až do ordinace klinického psychologa.

Speciální pedagogické centrum jsme navštívili v druhém pololetí první třídy. Pro druhý ročník jsme měli již zpracovaný individuální vzdělávací plán. Rodičům bych doporučila návštěvu podpůrné organizace již před vstupem do ZŠ, vaše dítě tak bude diagnostikováno a vy získáte spoustu informací a materiálů a budete se moci na případné problémy předem připravit (i když to samozřejmě nelze nikdy zcela odhadnout, jak bude dítě školu zvládat).

Objem učiva

Dva pracovní sešity do češtiny, tři do matiky: "Z kterého máš dnes úkol?"--- "Nevím"; "Co jste dělali dnes v matice? --- "Nepamatuju si to." Úkolům a přípravě se takto věnovaly třeba tři hodiny (ne čistého času, většinou se leželo na stole, pod stolem, chodilo čůrat). Jak to tedy s tím objemem je?

Svůj názor prezentuji citací:

"Děti musí být připraveny na informační požadavky globální ekonomiky, takže pro ně neustále zvedáme vzdělávací laťku. Nejen, že očekáváme, že naše děti budou mít dobré studijní výsledky. Očekáváme také, že se budou podílet na mimoškolních činnostech, komunitních aktivitách, hlídat mladší sourozence, dělat domácí práce a spousty školních úkolů. Seznam je nekonečný, ale den má pořád stejný počet hodin. A to na vystresování jakéhokoliv dítěte stačí!" * (Silbert, 2013, str.16)

Moje odpověď na předchozí:

Nahlížejte na školu širší perspektivou a buďte dětem ku pomoci školou úspěšně projít nebo ji třeba jen přežít. Inspirujte se doporučeními pedagogických poraden a s dětmi si zejména hrajte. Formou hry se snažte děti vzdělávat. Na prvním stupni základní školy děti s epilepsií nemusí navštěvovat žádné kroužky, doučování nebo náboženství jako ostatní. Odpočinek (aktivní i pasivní) je podmínkou. Pokud byste věnovali domácí přípravě do školy například 2 hodiny denně, je to jakoby mělo dítě 50 % přesčasů. Jak by se to líbilo vám? Názor odborníků z poradny tedy je - příprava do školy včetně aktovky na druhý den - půl hodiny. To stačí na nějaký ten příklad cestou na nákup, ústní zpracování domácího úkolu do češtiny a nějakou appku na tabletu na procvičení angličtiny.
A podívejte se na rozhovor s psychoterapeutem Peterem Pöthem:
https://psychologie.cz/nejvetsi-omyly-rodicu/#video

Dítě není robot!

Samostatnost

Se samostatností je to u epileptiků trošku komplikované. Nejprve jsme doprovázeli dítě do školy i ze školy, aby si na prostředí zvyklo. Každý den až ke dveřím třídy. Přetrvávaly záchvaty a byla potřeba pozáchvatová péče. Doprovod některého ze spolužáků byl k dispozici i při pohybu po škole. Postupně docházelo k osamostatnění a větší jistotě dítěte při zvládání běžných situací. K naší velké radosti jsme nedávno překonali i samostatný přesun autobusem ze školy domů. Musím však podotknout, že syn je již 6 měsíců bez záchvatu. I na tomto základě se školní povinnosti trochu stabilizovaly a denní režim není narušován velkou únavou. Původní plán v podobě letního tábora prozatím odkládáme a vybereme spíše jeden, dva tábory příměstské.

Doporučená zdroje:
Největší omyly rodičů. Rozhovor s psychoterapeutem Peterem Pöthem, In: Psychologie.cz. [online] Dostupný z: https://psychologie.cz/nejvetsi-omyly-rodicu/#video
SILBERT, Linda Bress a SILBERT, Alvin J. Proč chytré děti dostávají špatné známky. 1. vyd. Brno: Edika, 2013. 135 s. ISBN 978-80-266-0166-1.